Brněnská sedmikráska

 

    Práce poroty soutěže o nejlepší oslavnou báseň o Brně Brněnská sedmikráska byla radostná a veselá. Do soutěže bylo zasláno 111 textů, které měla porota k dispozici pouze pod čísly, bez uvedení jmen jejich autorů. Všechny - ač byly nejrůznějšího charakteru - se skutečně dotýkaly Brna, často nejen jeho současnosti, ale i historie a kultury. Je nicméně možné - a vzápětí to učiním - charakterizovat soutěž prostřednictvím jednotlivých skupin, typů básní, které dorazily. Mnohá témata i způsoby zpracování se totiž opakovaly.

   Brno se vůbec v poslední době více a více kulturně uvědomuje - v tom smyslu, že formou různých festivalů, soutěží, nově vycházejících almanachů, básnických sbírek či prozaických knih reflektuje samo sebe a zdejší kulturní a společenské dění. V anketě, kterou jsem natáčela v červenci na festivalu Měsíc autorského čtení, mi jeden z brněnských básníků, Zeno Kaprál, řekl: „Inspirativní zřejmě Brno je, i když někdy v konotacích, které jsou tristní. Když se vezmou lidé, kteří do Brna přišli - Těsnohlídek, Mahen - tak ti spáchali sebevraždu. Takže to není moc povzbudivé... Nejvýraznější, vyloženě se dá říci „básník Brna" je Ivan Blatný, který má celou sbírku - Melancholické procházky, které jsou věnované Brnu a v podstatě Brno mapují. Ale Brno se objevuje i ve verších dalších lidí, kteří s ním měli něco společného - především tím, že v něm bydlí nebo bydleli. A to jsou i básničky, které ne že by se jmenovaly Brno, ale to Brno tam je, ať je to Mikulášek, Skácel, ale je to i Klement Bochořák, Zdeněk Rotrekl..."

   Ve výčtu „básníků Brna" by se dalo pokračovat - a někteří ze soutěžících autorů to skutečně udělali. Delší, prozaizované pásmo s názvem Území Brna (64) začíná přímo citátem z Blatného Melancholických procházek. V textu dále připomíná Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, Masaryka, Čapka, Těsnohlídka, Nezvala, Blatného, Halase a „nespočetné slavné", kteří „navěky zarostli do brněnské dlažby". Svou podstatou je tento text do volných veršů převedenou osobní a rodinnou historií, jejíž protagonista je „milenec k Brnu přimrzlý". Tato báseň se svou srozumitelností otevírá všem potenciálním čtenářům, hlavně Brňanům, kteří v ní mohou najít ledacos i ze svých vlastních životních zkušeností. Pro široké publikum je i miniatura Po dešti (13), zmiňující se o peróně, žížalách a dělnících z Královopolské. Ne každý má však v brněnských básnících jasno - například autor Osmnácti řádků městu Brnu a Janu Skácelovi se ve dvou z těchto řádků táže: „Co přeje si/muž s berlemi," čímž dokazuje, že si popletl Skácela s Mikuláškem, neboť Skácel - pokud vím - o berlích nikdy nechodil.

   Na kulturní fenomény související s Brnem naráží de facto i báseň začínající pozdravem „Bon jour, Brno" - připomínající snad stejnojmenný festival, nebo báseň konstatující, že „Brňané neznají nudu" - která jako by byla v opozici vůči názvu filmu  režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Druhý z citovaných textů je vůbec encyklopedií brněnského kulturního a společenského života. Že Brno je vůči svým návštěvníkům vstřícné, naznačuje po svém 10. soutěžní báseň vypočítávající tři druhy bytostí, které Brnem procházejí: „V Brně je mnoho lidí, turistů i zvířat,/ ale každý z nich ví, že v Brně si nemůže jen tak říhat." Zveršovaných turistických i kulinárních průvodců po Brně se objevilo mnoho - některé se věnují městu jako celku, jiné se zaměřují na vybrané městské části, jako například na Kohoutovice. Tady si veršotepec zavzpomínal: „Třicet let to bylo zpět/ tvořili jsme lepší svět/ Tam, kde byla rumiště/ stavěli jsme sídliště."

   Některé zaslané básně jsou ale pro zasvěcené: pro studentský okruh např. šifry „ Od Svobody k Fildě" , „z Arneho dívka" (32). Univerzitní vzdělání obdržel i autor básně s číslem 3, který za časů svého studia na alma mater „ve studnici vědění se topil" a v brněnských „hospůdkách a sklepích nesčetněkrát se opil". Pro brněnské intelektuály se sklonem k jazykovému humoru se hodí tyto citace: „na jahodovým rynku mezi hlávkami zelí" a „za skleněnou horou kraví louka" (47); někdy - jako v básni se soutěžním číslem 44 - se veršuje formou vtipného rébusu: „Řehoři, Leoši, traktore/ ciao aligatore".

   Ten traktor by vlastně mohl souviset i s určitou venkovskostí Brna, někdy se přece říká, že Brno je největší vesnice. Snad proto autor, který do soutěže zaslal jen dva poslední zpěvy své rozsáhlejší skladby s názvem Brna, píše: „Zlí psi/ Psí vsi/ štěkají si/ v rytmy tmy."  K radosti ho ale toto zjištění nevede, protože záhy následuje konstatování: „nezbývá než vdechovat/zdechlý vzduch". Veršující příznivce Lužáneckého parku je také všímavý: „Hle, tady psí exkrement na trávu se lepí/ a majitel vlčáka dělá, že je slepý." (6) Publicistický dráp zaťali i další psavci, jako například ten, který se bojí, aby místo Pryglu - brněnského moře - nezbylo nám jenom hoře (8). První řádek jiného soutěžního textu hovoří za vše: „Brno nevýstavní".

   Jeden autor vidí Petrov prizmatem svého popelníku, jiný zadoufal, že si brněnských omšelých zdí „všimne i několik zednických lžic". Další soutěžící popisuje Mosteckou ulici v Brně: „špína, bída a zoufalství... okna bez očí... lepra omítek... paměť odpadků na ulici..." a doznává: „Jen tady jsem pravdivý" (84) .  Na upřímnost vsadil - anebo ji alespoň učinil svým básnickým gestem - další autor: „Jsem kavárenský povaleč/ a ty jsi moje město/ líné, nudné, pyšné, leč/ líbíš se mi přesto" (17).

   „Kavárenský povaleč" oslovuje Brno: „a ty jsi krásná dívka/dál mi šeptáš NEUTEČ/ tak skláním se tvým křivkám" (17).  I autor básně č. 12 si Brno personifikuje, a to hned jako milenku: „zbožňuji Brno jako svou milenku mezi městy/ líbám ji stopami svých toulavých bot když procházím její cesty" atd.  Dlužno dodat, že tato báseň je jednou z těch, které zřejmě psali „Nebrňáci", protože autor končí čtyřverším: „Brno je milenka jako žádná jiná/ a na naše další rande mě tryskem veze/ velkolepý královský kočár Pendolina/ vstříc konečné stanici - nekonečné něze." Nevím, kdo z obyvatel Brna by se vyznal, že má k městu, z města - a ve městě - pocit nekonečné něhy. Ale k přirovnání k milence koneckonců patří i to okouzlení doprovázející občasné, nezávazné návštěvy, které jsou zbaveny zátěže každodenního soužití. I nepříjemně vlezlou ranní mlhu, srážející se na rozkopané dlažbě, je pak možné - očima příležitostného milence - vnímat tak, že „po ránu se na kůži jejího dláždění třpytí nevinný pot perel rosy".  Autor ódy s číslem 67 o feminitě Brna - ostatně jako řada dalších soutěžících - nepochybuje: „Jsi mi stále záhadou,/ vím jen, že jsi žena."

   Sám název města vzbuzoval tyto asociace: Brno - BRÁNA (do naděje) - (19),  v další básni je Brno - Brána Radosti Navždy Otevřená (65). Jinde zase Brno = BRNĚNÍ (25), anebo „brní v puse" (tvůrci básně s číslem 30). Báseň Brnění ostatně dokazuje, že lidé vnímají různé věci opravdu různě. Autor této básně, který se dotýká některých brněnských čtvrtí (př. „vřískající Žáby a z Komína kouře"), vše hrne k pointě, ve které čteme: „za zády mi chřestí vězňů okovy/ příliš opojné vyjádřit to slovy". Ale samozřejmě: i opojení z okovů je v populaci určitým procentem zastoupeno... Jeden autor v básni podotýká, že se Brno „špatně rozděluje na konci řádek".  Cožpak o to! Na Brno se hlavně špatně hledá rým, rozuměj: dobrý rým, a tak autor šestiverší s číslem 1 končí bez okolků: „Pročež člověče i srno/ veleb slavné město Brno!" Podobná potíž je se slovem město - zde se našim soutěžícím nabízelo nejčastěji slovo „těsto". Ale ouha: autor básně s číslem 2 po vyslovení slova „těsto" asociuje: „A naše česká kuchyně/ dělá z děvčic bachyně." Jak česká? jak česká? básníku moravský? A co hůř, prý: „Brno, naše česká říše snů", a nakonec - ó ty hrůzo: „země zaslíbená, český kraj,/ domov náš, tak už tam hybaj!" Myslím, že řada posluchačů brněnského rozhlasu by po vyslechnutí této básně zaslala protestní nótu. Kam? Asi na páté nástupiště, v Brně se přece ironicky říká: „Můžeš si stěžovat na pátém nástupišti." Pro útěchu moravofilům ještě alespoň citát z básně č. 31, kde Brno „jako moravský král/ hrdě mezi městy stojí."

   Některé básně jsou dokonce vůči Brnu tak familiérní, že jsou psány s využitím brněnského hantecu, jako třeba báseň začínající veršem „Z Monte Bú se saně valí", v níž vánoční pohoda vrcholí tím, že „Brňáci s Cajzlama /rozuměj: s Čechy/ se vobjímali".

   A koneckonců byla v soutěži i řada textů, které svého čtenáře naprosto odzbrojí. Tak třeba báseň č. 62 začíná nenapadnutelným konstatováním: „Mraky plují oblohou/ neb jinudy plout nemohou." Možná, že kdybychom s takovou šťastnou vyrovnaností pohlíželi na veškeré dění - nejenom v Brně -, mohli bychom se všichni ztotožnit s pointou básně se soutěžním číslem 77: „Ach, jak je ten život sladký/ na soutoku Svitavy a Svratky".

 

Alena Blažejovská

 

 

/Event.: Autorka byla předsedkyní poroty soutěže Brněnská sedmikráska. Působí jako redaktorka literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu Brno a jako docentka na Divadelní fakultě JAMU, kde vyučuje v ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky./