po roce v Brně

Veronika Štefanová

soumrakem horkého dne
blížím se k Brnu
je jako lívanec
tiše šumící na oleji

domy na Cejlu
změnily se v inkoustové tužky
s okousaným koncem

kamarádčina náruč
ve dveřích bytu
promění Petrov
v krouhátko smíchu

ruka blesku v autodráze oblohy
poslední trolejbusy pulsují
mezi středem a okraji

bez ohledu na roční dobu
s draky stihne nás svítání
na kopci u Zetoru
jak my a páry měníme
tu Kraví v Paví horu

pak Brno jak lívanec
černou horou namazaný
je tady znovu
na čele škrábanec
trnu

ne
už se neotočím
jen zašeptám:

Tož sláva Brnu

————————————————————————

Roman Polách

Tuš větve mraku proskakuje oknem zvenku
a listy kosů nahoře  a dál paměť ztrácej.
Drahý Ivane, třeba i pod Petrovem sklenku
bychom si dali a pak vydali se za Cejl.

A s námi ten filištín kocour.
Doufám v to i ti zvláštní kosi, které mám rád
a kteří křesají o dráty tramvají hvězdy-
myslím na to poměrně často, když na Přívrat
zas, znova a pořád - rozhodnu se jezdit.

A se mnou ten filištín kocour -
kolik na sebe vzal podob - tolik by jich k tobě
jistě přišlo.

Kousek opodál - maso listu urvalo se ze stromu.
Pozoruje to dítě, a touhou trne.
Co to létá, hlasitě nad Brnem
a masitě padá, Bože, ke komu?

Skoro podzimem a tělem o zem třaská,
dvůr před slavností v Žabovřeskách.

Na Jana stětí
vlaštovky od nás letí.

————————————————————————

Poklad

Lucie Ferstová

Opili jsme se a seděli v útrobách divadel,
v klenutých kobkách pod jevišti bloudících nohou
a nad námi, za sáhy architektonické krásy,
pulsoval květ spícího města.

Byli jsme mladí a dlažba nám vlévala
chodidly do těla něco ze starých tužeb,
něco ozvěn z hloubky kamenných zdí
a my jak žízniví psi chlemtali ten příslib
ze vzduchu mezi trolejemi a sluncem.           

Ve tři ráno, když vlastní verše dojdou,
chodím kolem kašny na Svoboďáku,
dokud se mi nezatočí hlava.

A dali jsme těm věžím všechno:
naši víru v život a víru v poezii
a na schodištích pro zamilované
jsme chodili ruku v ruce, i když

k sobě nikdy patřit nebudem
jako to město a obloha,
ve které se každou noc ztrácí,
s mosazí a kapkami vody,
maelstrom Skácelových veršů.

Ve tři ráno, když vlastní verše dojdou,
chodím kolem kašny na Svoboďáku
dokud nám nezačne svítat.

Město šamanů, město duchů,
ruiny vzpomínek a ruiny možností,
a bolí, to město, bolí do každé tkáně
až hluboko pod kůží

protože vím, pod kterým divadlem spí drak,
a vím, na který kostel vylezl ďáblík,
a vím, že každá špetka půdy pod nohama
je nasáklá tím, pro co jsme prožili mládí
s očima vlhkýma a na rtech Carpe diem.

Ve tři ráno, když vlastní verše dojdou.
Nad Brnem se zapaluje obzor
a pod zemí něco spí.