Jedna báseň může změnit celý rok
Rozhovor s laureátem Ceny Jana Skácela Petrem Hruškou
Portál české literatury, 2. 3. 2009, Alena Blažejovská
Ve středu 25. února 2009 byla v brněnském Mahenově památníku udělena Cena Jana Skácela Petru Hruškovi za sbírku Auta vjíždějí do lodí. Obec spisovatelů vyhlásila tuto soutěž počtvrté. Podle statutu je cena udělována za „významné české básnické dílo, které navazuje na nejlepší tradice a ducha moravské poezie“. V roce 2001 byla rozdělena mezi Zuzanu Novákovou a Pavla Švandu, 2004 ji získal Martin Stöhr a 2007 Petr Halmay. Podmínkou je, aby dílo vyšlo v prvním vydání v době předepsané statutem, tentokrát byla uzávěrka 28. října 2008. Díla mohli nominovat členové Obce spisovatelů, členové poroty soutěže, nakladatelé přihlašovaných děl i autoři sami, a to bez ohledu na členství v Obci spisovatelů. Výše ceny je 20 000 Kč. Večer u příležitosti 87. výročí narození Jana Skácela a udílení Ceny Jana Skácela uvedl předseda brněnského střediska Obce spisovatelů Jaroslav Novák a za porotu přednesl laudatio její předseda Milan Suchomel. Básně z oceněné sbírky (a pak i Skácelovy verše) přednesla členka Mahenovy činohry ND v Brně Jana Hlaváčková.
Básnická sbírka Auta vjíždějí do lodí je pátou knihou veršů Petra Hrušky. Narodil se v roce 1964 v Ostravě a vydal knížky Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002) a básnicko-prozaický soubor Zelený svetr (2004). Spolupracuje s brněnským časopisem Host a je redaktorem ostravského literárního časopisu Obrácená strana měsíce. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV v Brně a učí literaturu na ostravské univerzitě. Podílel se na řadě literárněhistorických prací, je příležitostným autorem esejů, studií, scénářů, recenzí a jiných textů. Jeho básně zhudebňuje pěvecké sdružení Norská trojka. Žije v Ostravě. Oceněná sbírka vyšla s vročením 2007 jako 2. svazek básnické edice ReX Host.
Jaký máš vztah k básnické tradici, cítíš se být v jedné řadě, v rodokmenu s Janem Skácelem?
Postavit se do řady vedle Jana Skácela by bylo troufalé a nevkusné, cítím se však v tradici, cítím se pod vlivem tradice, která pochopitelně výrazně obsahuje také poezii Jana Skácela. Zároveň se ale přiznám, že vždy, když si vybavím ty „dva velké“ z Brna, tak si většinou srdcem vyberu spíš Oldřicha Mikuláška. Skácelovy poezie si ovšem nejenom vážím, na řadě míst mě opravdu umí dostat do kolen – snad ve všech významech toho slova.
Jsi nejen básník, ale i literární vědec, takže se tě mohu zeptat, jak sám hodnotíš básnickou produkci posledních dvou let?
Jsou-li za poslední dva roky tři čtyři sbírky, které se mi líbí, které mě dokáží vzrušit, které mě dokáží rozházet, tak to pro mě znamená hodně. Neumím sdílet tu módní, apartní skepsi rychlých střelců, kteří říkají, že „poezie už byla“ anebo není anebo nebude a že všechno už je v kytkách anebo pod kytkami… Mě prostě každou chvíli dokáže nějaká báseň „sebrat“ a tu a tam mě sebere i celá sbírka, což platí i o produkci za poslední dva roky.
Můžeš uvést konkrétní jména? Nemusí to být samozřejmě ta, která se současně s tebou ucházela o Cenu Jana Skácela, ale tvůj osobní výběr...
Vím, že v užší nominaci na letošní Cenu Jana Skácela byli společně se mnou Viola Fischerová a Vít Slíva – a to je společnost, za kterou jsem rád, protože oba patří k těm, o nichž si myslím, že za poslední dva roky dokázali napsat věci dobré. Ale nemohu zapomenout – i když vím, že je to těžké, protože opravdu na někoho teď zapomenu a budu si to už za chvíli vyčítat – na Magora Jirouse, na jeho Okuje i Rok krysy. Dále Petr Král a jeho Zpráva o místech, což jsou texty balancující na hranici prózy a poezie, Karel Šiktanc a jeho Vážná známost, která vyšla loni na podzim. To už je víc než tři...
Jmenuješ autory střední a starší generace. Objevuje se něco nadějného i v nejmladších ročnících, u debutantů?
Myslím, že ano. Jednu prvotinu jsem na přání autora doprovodil i textem na obálce: zdá se mi, že prvotina Jonáše Hájka, která se jmenuje Suť, je na prvotinu velmi zralá. Totéž si myslím například o debutu Ladislava Zedníka nazvaném Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly – to jsou autoři kolem dvacítky, takže i tam si umím vybrat. Napříč generacemi cítím, že poezie je, ne že už byla.
Český rozhlas Brno v magazínu Zelný rynk vysílá anketu Nejlepší česká báseň roku 2008. Je přitom inspirován antologií Nejlepší česká báseň 2009, kterou chystá nakladatelství Host – zase po americkém vzoru. Má něco takového podle tebe smysl?
Myslím, že má, myslím, že může mít, když se to udělá dobře. Setkání s jednou básní může být otřásající, ohromující, a když se to udělá dobře, tak aby se člověk mohl opravdu potkat se svou básní a nenechal se zahltit hromadou poezie, pak to smysl má. Teď jsem rád, že se mohu vrátit ještě k jednomu jménu mladého autora, kterého jsem v anketě Nejlepší česká báseň roku 2008 sám navrhoval, a to je Miroslav Fišmeister, který napsal sbírku To okno je malé! Tam je básní, které za to stojí, víc. Ano, má to smysl, jedna báseň je setkání, které člověku může změnit celý rok.
Ale to nimrání salonních otrávenců, kteří žádnou poezii – a vůbec pořádnou literaturu – tady nevidí, vychází často z jakýchsi nepochopitelných očekávání, že by se snad měl vyhrnout hned celý roj, celá skupina, celý nový směr, aby bylo jasné, že literatura u nás ještě je. Co je pro takové „disgustátory“ pak jedna báseň? Z jedné básně se nedá soudit, ta se dá jenom prožít.
Mluvíme o oslovení básní – a co oslovení múzou? Využiješ finanční částku, kterou obnáší Cena Jana Skácela, k vydání své další básnické sbírky? Máš ji rozepsanou?
Nemám. Mám ji spíš rozmyšlenou a řekněme i rozjitřenou, ale na papíře toho mnoho není. Jsem teď spotřebován dokončováním monografie o Karlu Šiktancovi a ta mi trochu krade čas na verše. Jenomže už mě to zase pořádně tahá za flígr, ta důležitá marnost, smolit verše.