Dne 9. června byly v Praze opět uděleny výroční ceny Nadace Český literární fond „za mimořádná díla umělecké, vědecké a novinářské tvorby.“ V kategorii česká beletrie cenu získala básnická sbírka Radka Malého vydaná naším nakladatelstvím. Přinášíme laudatio, které na slavnostním večeru pronesl literární historik prof. Jiří Holý.
Letošní cenu Nadace Český literární fond předáváme básníku Radku Malému. Poezie tak přichází na řadu po několikaleté odmlce a je to dobře, protože moderní česká poezie má velkou uznávanou tradici a Radek Malý na ni osobitě navazuje. Jeho čtvrtá sbírka Malá tma, která vyšla loni v nakladatelství Host, zaujme čtenáře už svou grafickou podobou. Knížka připomíná školní sešit nebo slovníček, jsou na ní vzorným žákovským písmem napsány jméno autora a titul. Na prvních i posledních stránkách jsou ilustrace Tomáše Kopřivy. První zobrazuje výsek světla ve dveřích a v nich malého chlapce, který se dívá na tmavou noční oblohu se světelnými body hvězd. Druhá, na konci, ukazuje téhož chlapce směřujícího z osvětlených dveří do místnosti, kde je tma.
Tyto obrázky, které jsou poněkud stísňující a zároveň hravé, ukazují k hlavním motivům sbírky. Sergej Machonin před dlouhým časem, v doslovu k samizdatovému vydání Hejdových veršů, napsal, že jsou dva typy básníků. Básníci světla, proudu života, božské hravosti, sladké i hořké nostalgie – a básníci tmy, tragického pocitu života, kteří píší s vědomím konečnosti a smrti.
Radek Malý se na pohled řadí k těm druhým. K halasovské a ortenovské linii české poezie patří jeho obrazy marnosti, marastu života, evokace války, nečekané katastrofy – které nepřicházejí jen zvenčí, ale číhají v nás.
Flakóny vagónů Záchody Pivo Pot
Všichni už sedíme v transportu na východ
Světla se stíhají Pryčna a drát
Bezpráví Hranice Vihorlat Stát
Údernost, expresivitu takových básní posiluje, jako právě zde, i použití daktylského verše. Daktyl byl dlouho považován za rytmus neumělých veršovánek národního probuzení, než modernisté přelomu 19. a 20. století, zvlášť Petr Bezruč, objevili jeho nové možnosti, v patosu, monumentální deklamaci. Radek Malý patří, samozřejmě vedle Krchovského, kdo v současné poezii oživují tento zapomínaný veršový rozměr.
K pólu marnosti směřují také některé básně, které trochu připomínají tance smrti ("Burácí techno / Tančí se jasná věc / A to je všechno / Na konci kostlivec") nebo básně, které můžeme označit jako heretické. Ty využívají sakrálních křesťanských citací a emblémů k tomu, aby je ironizovaly, znesvětily, vtáhly do špíny světa.
Všude jsou Lourdy jen někde Dachau
a Marie v něm přežívá
za cenu toho že každej bachař
si uleví si užívá
Ich bin wer ich bin Ich bin Ahasver
Poslední úryvek ukazuje ještě jiný rys těchto textů, totiž jejich občasnou dvojjazyčnost. Vícejazyčné jsou Malého básně také v tom, že se v nich přepínají kódy jazyka vysoké poezie, jazyka mluvního a sporadicky jazyka vulgárního. Ale tady přichází ke slovu dvojjazyčnost česko-německá. Německy psané pasáže přidávají básním další rozměr a připomínají také Radka Malého jako překladatele z němčiny (překládal německé expresionisty, současného autora Karla Lubomirského a také Hölderlina a Celana).
Někdy jsou německé minitexty, vložené do českých básní, také součástí estetické hry. Řekl bych, že právě hravost je druhým pólem básnického vidění Radka Malého. Projevuje se i v eufonii, hře se slovy ("Malátná malá tma míhavě mrká"), s novotvary (Pustopal, pustopád a pustolam) a také se slovními významy ("Co počít? Nic. Anebo syna." "Tmoucí tma. Temno. Jako od Jiráska."). Hravé a nečekané někdy bývají rýmy, narážky, aliterace. A hravost někdy vyvažuje temné tóny beznaděje a marnosti.
Básnická kniha Radka Malého rozhodně není jen dílem bezstarostné a hravé harmonie. Ale také to není poezie apokalypsy. Autor vnímá šedivou marnost a konzumerismus, svět, z kterého se vytrácí vznešenost a svatost, ale činí tak s tvůrčím gestem ironie, sebeironie a svébytné imaginace. Jeho dílo patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech v české poezii vzniklo.