Nechci být nešťastná, tak pořád píšu

Loni dostala KATEŘINA TUČKOVÁ cenu Magnesia Litera. Pauzu si však nedala, cítila by se prý prázdná. Hned ji zaujal nevšední život „bohyň“ z Bílých Karpat. Román o nich jí vyjde na podzim u nakladatelství Host.

Kateřina Tučková ve svých knihách ráda podniká sondy do historie. V loni oceněném románu Vyhnání Gerty Schnirch se zabývala životem sudetských Němců v Česku. I ve své nové knize Žítkovské bohyně se věnuje „pronásledovaným“, tentokrát vědmám a léčitelkám z oblasti Bílých Karpat.

* Jak jste se dostala od protektorátu a vyhnání sudetských Němců z Brna na Žítkovou?

U zrodu celého námětu stál David Kovařík, kamarád historik a etnograf, který mi dělal poradce při práci na knize Vyhnání Gerty Schnirch. Když jsem ji dopsala, říkala jsem si, že budu strašně nešťastná a prázdná, když nebudu mít rozepsanou knihu, pro kterou bych žila. Hledala jsem nové téma, seděli jsme nad pivem a David navrhl, ať se podívám na kauzu žítkovských bohyní. Tehdy jsem o tom zaslechla poprvé a pochopitelně jsem vůbec nevěděla, kdo to je.

* A kdo tedy?

Pod označením žítkovské bohyně se skrývají generace žen, které žily v Bílých Karpatech ve vesnicích kolem Starého Hrozenkova, tedy v oblasti, které se říká Kopanice. Jde o pět vesnic v kopcích nad Hrozenkovem, které nemají centrum, spíš jde o rozházené usedlosti a samoty. Nejznámější z nich je Žítková, právě kvůli fenoménu bohyní, které tam působily. Říká se, že bohyně mohly rozvinout svou sílu právě jen v této oblasti, která je neskutečně, až magicky krásná. Žily v úzkém kontaktu s přírodou, na horách, kde byl život vždycky těžký, protože je tam půda, která příliš nevynáší, je to takový bohem zapomenutý kraj. A lidé jsou na Kopanicích prý stejně tvrdí jako půda. Mimochodem, je to místo, kde se odehrávají i Želary Květy Legátové.

* Bohyně, to je zvláštní pojmenování.

Byly to totiž vědmy a léčitelky, které si svoje znalosti předávaly z matky na dceru. Říká se, že jejich znalosti pocházejí až z praslovanských dob. Byly velice důležité pro komunitu lidí, kteří žili skoro odříznutí od civilizace. Bohyně, kterých na Kopanicích vždycky působilo několik, uměly bohovat, to znamená prosit boha o pomoc pro toho, kdo to po nich žádal. Přicházeli k nim lidé, kteří chtěli pomoci se zdravím, takže to byly takové alternativní léčitelky, bylinkářky, napravovačky zlomenin. A také to byly lidové psycholožky, protože kromě zdraví s nimi lidé chodili řešit i vztahy. Říkalo se, že ovládají milostnou magii. Spoustě kopanických dívek prý pomáhaly získat milého. Věštily také budoucnost z odlitého vosku nebo v něm dokázaly vidět pachatele trestného činu. Měly prostě mimořádné schopnosti a po staletí Kopanickým pomáhaly.

* Takže podobně jako u Gerty, i ve vaší nové knize se bude prolínat faktografie a beletrie?

Ano. Půjde o příběh bohyní v průřezu několika staletí, během té doby se kolem nich děly opravdu zajímavé věci. První zmínka o nich pochází z Krevní knihy města Bojkovic, první dohledatelné bohyně byly setnuty během honů na čarodějnice. Na konci 19. století proti nim vedl velký boj katolický kněz Hofer. Církvi se samozřejmě nelíbilo to, že se jim říká bohyně, a ani to, že mají moc nad místními lidmi. Pak jsem pátrala v archivech a našla několik záznamů o soudních procesech. Bohyně často pronásledovali četníci, kterým je udávali závistivci nebo lidé, kterým jejich pomoc či věštba nevyšla, nebezpečné bylo jejich konání hlavně za protektorátu, kdy byla podobná činnost zakázána.

* A ten příběh?

V knize je řada faktografických věcí, na jejichž základě jsem mohla napsat ústřední příběh. Jeho poselství je v podstatě takové, že úžasný fenomén bohyní skončil ne kvůli církvi, honům na čarodějnice, ne kvůli závistivcům, ale paradoxně až během normalizace, kdy se je v sedmdesátých letech snažili vymýtit uherskohradišťští komunističtí hodnostáři. Příběh vypráví dcera poslední bohyně, která ve svazcích StB pátrá po historii vlastního rodu. Bohování už neprovozuje, její matka jí ho nemohla předat kvůli tomu, že ji odstranili do psychiatrické léčebny.

* Kde jste sehnala materiál k románu?

Mluvila jsem s pamětníky, to byla zajímavá sonda do kopaničářských zvyků a způsobů včetně jejich přístupu ke slivovici. Vzpomínali na to, jak bohyně léčily a fungovaly. I na temnou magii a černá zaříkávání.
Původně jsem si myslela, že bohyně byly jen dobré, to mi ale vyvrátili. Také jsem pátrala v archivech v Uherském Hradišti, v Brně a v pražském Archivu bezpečnostních složek. Spoustu materiálu jsem našla v knize Jiřího Jilíka, která se jediná fenoménem bohyní komplexně zabývá, něco pak i v etnografických publikacích.

* Žijí ještě teď na Kopanicích bohyně?

Před deseti lety zemřela Irma Gabrhelová, poslední bohyně, její dcera o ní ale nechtěla ani mluvit. Jela jsem za ní, ale nechtěla mi nic říct, byla zvyklá, že s bohováním byly za jejího dětství jenom problémy. Od své matky se neučila. Na Kopanicích se teď hodně provozuje kartářství, ale bohyně už to nejsou. To magické, co se s bohováním pojilo, se minulému režimu skutečně podařilo rozdrtit.

***

Kateřina Tučková Narodila se v roce 1980. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor dějiny umění a bohemistika. Debutovala v roce 2006 novelou Montespaniáda. Za román Vyhnání Gerty Schnirch získala v roce 2010 Cenu čtenářů Magnesia Litera.

Foto autor| FOTO: TOMÁŠ KRIST

O autorovi| Klára Kubíčková klara.kubickova@mfdnes.cz

Magazín Víkend DNES | 16.7.2011 | rubrika: Scéna - Knihy | strana: 30 | autor: Klára Kubíčková