Když umírá papež, církev s napětím očekává, co se stane. Když papež zemře, církev truchlí a ze všech koutů světa se sjedou kardinálové, aby zvolili nového.
18. února v tichosti zemřel papež vládnoucí církvi, která nikdy nebyla oficiálně ustavena a jejíž existenci si vymysleli především papežovi odpůrci. Má-li být hnutí Nového románu přirovnáno k církvi, nebyl Alain Robbe-Grillet jeho papežem, nýbrž spíše církevním otcem a zákonodárcem. Výtku naznačenou titulem „papež" vytrvale odmítal, stejně jako samo označení; při jeho zálibě v provokaci a mystifikaci však nelze vyloučit ani možnost, že si je sám vymyslel. Ať je to jakkoli, Alain Robbe-Grillet v mnohých očích zůstane jednou provždy papežem Nového románu. Jeho církev se po určitou dobu slibně rozvíjela a měla velké ambice, potom dlouho živořila na okraji literárního dění, přehlušena novými doktrínami a myšlenkovými proudy, a nakonec se smrskla na pouhou osobu svého zakladatele a duchovního vůdce. Nový román už dávno není nový, mrtvi jsou jeho protagonisté Nathalie Sarrauteová, Claude Simon i Marguerite Durasová, a nyní odešel i Alain Robbe-Grillet, jenž prapor svého učení neochvějně třímal až do poslední chvíle.
Se smrtí papeže tedy definitivně končí Nový román coby živé hnutí, jež významně ovlivnilo literaturu druhé poloviny 20. století. Není zde věrný žák a následovník, který by smrt papeže ohlásil. Na náměstí se neshlukují věřící v očekávání nové volby, z komína nevystoupá bílý dým, na balkon nevyjde žádný kardinál, který by napjatému davu oznámil radostné „Habemus papam!"
Někdo to možná ani nezaznamená a někdo pokývá hlavou a řekne, že jinak to nemohlo dopadnout, že celý ten bláznivý experiment musel nutně skončit smrtí svého tvůrce. Do jisté míry bude mít pravdu: koncepce Nového románu se přílišnou stabilitou nevyznačovala a na trvalou existenci zřejmě nemohla pomýšlet. Teoretické koncepce jsou však jedna věc a autoři a jejich díla druhá. Alain Robbe-Grillet jistě zůstane čteným a ctěným spisovatelem, brilantním stylistou a vládcem nad jazykem. Jeho knihy budeme číst ne proto, abychom v praxi ověřili jím postulované teoretické zásady, nýbrž proto, že rozmotávání jeho zašmodrchaných zápletek, uvažování nad skutečnou identitou jeho postav a rozkrývání jeho impertinentních mystifikací skýtá jedinečný čtenářský zážitek, který s léty neztrácí na intenzitě. Netruchlím tedy nad koncem Nového románu, hnutí, jež se přežilo a v osobě svého zakladatele vedlo už spíš jen uměle protahovanou existenci; smutek cítím nad autorem, kterého jsem měl upřímně rád a k němuž se budu vždy vracet.
Marek Sečkař