V knize Na krásné modré Dřevnici popisujete, jak jste v dětství s kamarády hráli hru Business, stavěli při ní v Praze virtuální hotely a „všelijak s nimi kšeftovali“. Pasáž končíte větou: „Určitě tušíš, že si z tamtěch časů trochu střílím, […] svět není jen korunka ke korunce a něco za něco. Naštěstí jsem to nikam nedotáhl.“ Myslím, že prožitek této pravdy je největším duchovním ziskem každého občana středovýchodní Evropy, který prošel obdobím tzv. komunismu. Nicméně není fakt, že jste za Na krásné modré Dřevnici dostal letošní Státní cenu za literaturu, tak trochu porušením vašeho konstatování, že jste to nikam nedotáhl?
Kam bych to měl dotáhnout? Dal by se o tom napsat esej, ale snad postačí, když například řeknu, že knížku jsem psal cca tři roky a Státní cena mi vynesla honorář na úrovni 40 korun za hodinu. No, bez ceny by to bylo jen pár halířů. Jenže existují i ošidnější měřítka. Třeba sláva. Daniela Fischerová o tom napsala fejeton. Zavádí nás do pizzerie, kde prodávají pizzu Michelangelo. Chlapec tvrdí mamince, že Michelangelo je želva nindža, zatímco jeho pětiletá sestřička se mu směje, protože Michelangelo je přece počítačový vir. A spisovatelka se ptá, co zbude ze vší slávy? Nikdo nebude po letech vědět, co jsme byli. Sochař? Želva? Pizza? Vir?
Na Krásné modré Dřevnici je kniha, která vytěžuje poklady vašeho dětství. Myslím, že každý opravdový umělec má sen vytvořit dílo s touto tematikou, ačkoli to, aby to byl filigrán typu Felliniho Amarcordu, vyžaduje opravdové mistrovství ve svém oboru a často také řadu předběžných studií. Jak dlouho jste Dřevnici psal a kolik „Urdřevnic“ si tato práce vyžádala? A pokud to není moc lascivní, rád bych se také zeptal, kolik měla duchovních otců?
Takové knížky se píší celý život. Hovořím o fázi, kdy autor nosí rané zážitky v sobě a všelijak v něm zrají, prolínají se a ukládají do paměťových pater. Časem může některá vzpomínka přinutit nositele k písemnému záznamu. Já jsem takových „Urdřevnic“ v průběhu padesáti let stvořil spoustu. Měly podobu dopisů, nebyly určeny k publikaci. Ke knize měly hodně daleko. Až zhruba před čtyřmi lety nastala další – spisovací – fáze Dřevnice. Musel jsem dát všem nahromaděným zápisům výslednou podobu. Propojit je se vším, co v mozku ještě dřímalo, a doplnit novějšími událostmi a představami. Konečně došlo na psaní, škrtání, hloubání, soužení, hledání, bloudění – tedy na práci, která jako práce nevypadá. Co se týká „duchovních otců“, kromě Rusů (např. Babela) mě vždycky obohacovali autoři s hispánskou či latinskoamerickou duší: Márquez, Borges, Cortázar atd., jenže kromě nich tu byli taky „otcové“ docela jiní: zvuky, pachy, lásky, pocity, tůně, mraky, chmýří. No a díky Felliniho Amarcordu je Dřevnice z velké části postavena na zjevování a mizení obrazů.
Váš román vychází z vašeho dětství, z doby, kdy nacismus střídal tak zvaný komunismus, ačkoli mezi lidmi žila ještě První republika, která svým niveau chtě nechtě navazovala na mateřské Rakousko-Uhersko. (Myslím, že to vše krásně charakterizuje věta z Dřevnice: „Pomodlit Suliku a spát!“). Dnešní doba je dobou vrcholné ostalgie a zároveň fenoménu, kterému polský disident Adam Michnik říká antikomunismus s bolševickou tváří. Točí se seriály typu Vyprávěj!, kde jsou záběry na dav křičící „Ať žije prezident Svoboda!“ prostříhány s prezidentem Novotným na tribuně, a předvolební spoty, kde dvacetileté filmové hvězdičky přesvědčují „dědu a bábu“ co byl komunismus a koho mají volit. Co na knihu toho, kdo na minulou dobu vzpomíná bez politické objednávky, říkají vaši studenti z univerzitních seminářů tvůrčího psaní a mladí čtenáři, kteří žádný z režimů, jež v ní byly zachyceny v celé své nádherné absurditě, nepamatují? Myslíte, že kniha přispěla k tomu, aby hlouběji poznali dobu, kterou nezažili, a zbavili se předsudků, kterou jim o ní nabízejí dnešní mainstreamová média?
Na žádné seriály „ze života“ se nedívám. Nemohu proto nadprodukci tohoto typu konzumu komentovat. Je to sešup. Ale moji studenti z velké části Dřevnici chápou správně. Jenže oni studují filozofickou fakultu, nepředstavují reprezentativní vzorek své generace. Když jsem byl školák a později gymnazista, byla výuka i celá oficiální propaganda včetně kultury zaměřena na deformaci ducha v duchu marxizmu-leninizmu a proletářského internacionalizmu. Pokud se rodiče nebáli před dětmi mluvit, dozvídaly se od nich (popř. ze soukromých knihoven) zcela odlišné pravdy. Později, v sedmdesátých a osmdesátých letech, tyto „děti“ pracovaly v kolektivech „brigád socialistické práce“, odkud někdy prchaly do paralelních světů na chalupách. Další generace. Důsledky tohoto schizofrenního guláše tu pořád přetrvávají – to je ta ostalgie, která ale dnešní školáky nenakazí. Mohou totiž cestovat a dávno jim informace nechybí, naopak jsou jimi zahlcováni a ještě se je nenaučili třídit. Snad k tomu dospějí. Já nesnáším moralizování ani nepatřím k těm, co přikládají konjunkturální polínka do mediálních kampaní. Síla osobních prožitků je jedinečná a nelze ji do duší implantovat v masovém měřítku. Lidé jsou málo poučitelní, mají tendenci opakovat stále stejné chyby. Časem i z nejkrutějších dějinných masakrů vzniknou hrdinské eposy, mytologická dobrodružství a mramorová moudra. To je na jinou debatu. Nedávno se mě jeden redaktor zeptal, jestli během uplynulých dvaceti let zmizely staré křivdy a problémy. Řekl jsem mu, že svět bez křivd a problémů neexistuje, že o něm se zpívalo jen v takzvaných budovatelských písních. A soudruzi slibují ráj na zemi pořád. Je to past.
Jedním z fenoménů vašeho dětství „na Dřevnici“ byla Svobodná Evropa. Po Sametovém převratu jste se do této „legendy“ sám dostal jako redaktor. Jak jste toto „setkání po letech“ prožíval?
Ta léta považuji za dar z nebe. Ne že bych se cítil v zemědělství špatně, ale laboratoř, kde jsem pracoval jako odborník na výživu zvířat, zanikla, takže legendární rozhlasová stanice mi poskytla kromě zajímavé práce i obživu. Vaše narážka na „setkání po letech“ asi souvisí s tím, že jsem za poslech „štvavé vysílačky“ málem udal (jak o tom píšu v knize) svou buržoazní tetu. Taky jsem byl dítkem nakaženým tehdejší propagandou. Tamten hřích jsem ale odčinil tím, že za publicistické pořady Hlasy a ohlasy vysílané Svobodkou jsem s kolegou Ivanem Binarem získal Cenu Křepelek, za což mi poděkoval sám předseda Výboru pro mezinárodní vysílání USA.
Ve své knize jste se dotkl také motivu víry, která vám byla v dětství vštěpována. Jak byste svou víru charakterizoval dnes?
Už dávno nejde o starodávné babiččino katolictví nasáklé kadidlem, liliemi, hlasy zvonů a biblickými příběhy. O to katolictví, které děda z maminčiny strany obohatil kamínkem judaizmu. I když je mi v něm někdy moc dobře, dnes má moje víra podstatnější rozměr. Opírá se o množství zážitků, a nejen o ně. Každý den přicházejí vědci s objevy směřujícími do hlubin oceánů, atomů, vesmíru i duše. Ty objevy nemají konec, jsou důkazem přítomnosti Boha, kterého každé náboženství nazývá jinak, a kterému bychom mohli ve shodě s nevěřícími říkat například pravda nebo světlo. Zajímáme ho ještě?
Kéž ano.
Jste doktorské dítě z venkova, a o tom něco vím. Je to zvláštní směs kulturního zázemí a přírodních kořenů. Myslím, že v této směsi je zvláštní hodnota, která ani tomu největšímu intelektuálovi nedá zabloudit a ztratit se v labyrintu intelektu. Cítíte i vy v sobě nějaký takový „čapkovský kořínek“, jaký ve vás cítí vaši čtenáři?
Přesná otázka si zaslouží přesnou odpověď: ano, trefil jste se, přírodní kořínek je mojí silnou stránkou. Velmi často i oporou.
Co byste české literatuře popřál do dalších let?
Víc čtenářů než spisovatelů.
Kulturní noviny, zima 2010-2011