Do krytu se běhalo v nočních košilích
rozhovor s Kateřinou Tučkovou
Kateřina Tučková napsala román nazvaný Vyhnání Gerty
Schnirch, který popisuje příběh mladé dívky vyhnané z Brna v transportu
přes Pohořelice. Její osud je součástí polozapomenuté historie
brněnských Němců. Přesto se teď situace začíná měnit - kromě románu,
který vydalo nakladatelství Host, dokončil režisér Jiří Honzírek
divadlení představení na podobné téma, tedy divoký odsun Němců z Brna v
noci ze 30. na 31. května 1945. To mělo premiéru 2. 11. v Redutě a
jmenuje se Be Free.
Kdy pro tebe téma odsunu začalo být palčivé?
Na přelomu roku 2005 a 2006 jsme s kamarádem historikem Davidem
Kovaříkem seděli v hospodě, a protože on se tématem zběsilého odsunu
Němců z Brna zabývá, přišla řeč i na to. Přestože jsem v Brně studovala
střední i vysokou školu, neměla jsem o existenci nějakého vyhnání Němců
po válce ani tušení.
Co jsi se dozvěděla?
Transport Němců neproběhl podle Postupimských dohod s pomocí Červeného
kříže, a byl to jeden z nejdrastičtějších odsunů z Československa
vůbec. Třicátého května byla vydána vyhláška, která vyhnání z bytů
umožňovala, a hned v noci na jednatřicátého vyhnání proběhlo. U
Pohořelic je masový hrob, kde jsou pohřbení oběti odsunu, velká část z
nich zemřela na epidemii tyfu a úplavice, která v transportu vypukla.
Ti další museli dojít až na hranice s Rakouskem. Hledala jsem pak lidi,
kteří odsun přežili, kteří jím jako děti prošli a později jim bylo
umožněno se do Brna vrátit.
Mluvila jsi s nimi?
Ano. Ještě dnes se sdružují oni a jejich potomci ve spolku Bruna.
Transporty probíhaly až do roku 1947, někteří Němci mohli zůstat
roztroušení po jižní Moravě a pracovali bez nároku na mzdu jako nucení
dělníci. Později také zafungovali mezilidské vztahy a řada sedláků z
jihu Moravy „své" Němce kryla, označila je za nepostradatelné,
potřebovala jejich levnou pracovní sílu. Po roce 1948 už transporty
nepokračovaly a některým Němcům, kteří přežili, bylo umožněno se
vrátit, ale i tak byli vlastně až do šedesátých let lidmi na okraji
společnosti.
Co pro tebe bylo nejtěžší, když jsi pamětníky poslouchala?
Mnoho rodin bylo roztrženo, odejít musel jen někdo, nebo se v
transportu někdo ztratil a už se ho nikdy nepodařilo najít. Někdo
zůstat v Pohořelicích a někdo musel dojít až do Rakouska. Pár lidí se
podařilo dohledat přes Červený kříž. Nejsilnější jsou samozřejmě
svědectví lidí, kteří hovoří o postřílených dětech. Tady ovšem vyvstává
otázka, nakolik je takové svědectví zveličené prožitou tragédií.
Záznamy hovoří o epidemii, prokazatelně byli zastřeleni tři lidé. V
roce 1995 podal Ludvík Vaculík trestní oznámení na neznámého pachatele,
aby byl celý odsun prozkoumán. A právě v té době se přišlo na to, že
obětí násilného činu se stali „jen" tři lidé. Obětí je celkem 1700,
většina ale zemřela právě na epidemii u Pohořelic. Navíc víc než 1200
lidí bylo z transportu vráceno, protože protestovali a jejich výtky
byly shledané oprávněnými - například do odsunu bylo zařazeno několik
lidí s příjmením Němec, i když to byli Češi. Velkou roli tady totiž
hrála osobní zášť a vyřizování účtů po válce. Stačilo někoho udat a už
se ocitl v transportu.
Jak to? Vždyť Němci v Brně žili odnepaměti a mezi české obyvatele přirozeně patřili?
Zaměstnanci brněnské Zbrojovky pracovali pro Wehrmacht, dostávali
potravinové lístky, někteří měli docela černé svědomí. A v roce 1945
cítili potřebu to odčinit - a chtěli ukázat, jakými pročeskými
vlastenci jsou, stačilo tedy jen prstem ukázat na Němce a vysídlit je.
Většina brněnských Němců navíc bydlela v dobrých bytech a ty se mohly
kdekomu hodit. Problém byl v tom, že v Brně v té době stejně byly
hlavně ženy, děti a staří lidé. Muži sloužili Říši na frontě nebo tou
dobou byli už v pracovních táborech. Odsun tak trestal někoho, kdo
vlastně za nic nemohl. Navíc ten, kdo skutečně kolaboroval, utekl už v
březnu, když se blížila fronta. Zůstali jen lidé, kteří měli pocit, že
se nemají čeho bát.
Sama jsi pak organizovala připomenutí pochodu a celou trasu z Brna do Pohořelic jsi prošla.
Chtěli jsme rekonstruovat přesnou trasu toho pochodu a zažít ho na
vlastní kůži, i proto jsem brala kočárek a velký náklad na záda. Sraz
jsme měli v deset hodin večer na Mendlově náměstí, jenomže o akci se
asi týden před tím začalo v Brně mluvit a nakonec tam přišli i lidé ze
spolku Bruna, jejichž rodiče odsun zažili. Přišlo i několik Němců a
Rakušanů. Bylo to nesmírně emotivní. K Pohořelicím nakonec šlo asi
čtyřicet lidí.
Tvoje hrdinka Gerta Schnirch čerpá inspiraci z nějakého konkrétního osudu?
Rodina Schnirchů skutečně existovala, jméno jsem si vybrala ze seznamu
vyhnaných. Na čtení, které jsem na začátku října v Brně měla, přišel
dokonce jeden starý pán, potomek rodiny Schnirchů. Gerta by však mohla
být kýmkoli z tehdejších obyvatel Brna. Stále je to však beletrie,
nikoli literatura faktu. Ale je pravda, že na odbornou stránku jsem si
musela dávat dobrý pozor, vydání knihy se o několik měsíců zpozdilo
právě proto, že jsme objevili několik historických nesrovnalostí a já
jsem je opravovala. Například historik Jan Pernička mi dělal korektury
tehdejších názvů ulic a čísel domů, která byla jiná, než jsou dnes.
Redaktorka Irena Danielová zase zjistila, že jeden z náletů se odehrál
nad ránem a tak lidé, kteří utíkali do krytů, museli často běžet v
nočních košilích a ne v oblečení, které měli na sobě přes den. To
všechno byly maličkosti, které jsem si musela hlídat.
Co je podle tebe největší chybou v souvislosti s tímhle historickým obdobím?
Nemohu a nechci se vyjadřovat k Benešovým dekretům. A ani si nemyslím,
že bychom se měli jako národ za sebe stydět nebo se cítit provinile. Ta
doba umožnila oběma stranám chovat se nelidsky. Proto není možné vidět
jen válečné zločiny nebo naopak jen mstu za ně. Jsou to spojité nádoby.
Problém, kterým jsem se zabývala já, je omezen na událost odsunu, který
neproběhl podle Postupimských dohod a ve spolupráci s Červeným křížem.
A to by se nemělo zamlčovat. Což bohužel generace před námi dělaly a
ani teď to není o moc lepší. Já jsem třeba zjistila, že naše rodina má
doma obraz německého autora, který se u nás ocitl záhadně těsně po
válce, přinesli ho sousedé a opravdu asi pochází z majetku některé
vyhnané německé rodiny. Tak se na něj dívám a říkám si - jaké oči se na
něj takhle dívaly před šedesáti lety?
Autor: Klára Kubíčková
Původní verzi článku naleznete zde :
