Petra Dvořáková (nar. 1977) pracuje jako novinářka, copywriter a PR manager Banky pupečníkové krve ČR. Dálkově studuje filozofii na Filozofické fakultě MU v Brně. Do povědomí vstoupila svou první knihou Proměněné sny, za kterou získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Tyto „rozhovory o iluzích a deziluzích, které přináší víra" vzbudily živý čtenářský zájem - vyšly v opakovaných dotiscích - , ale i rozporuplnou reakci v církevním prostřední. Na pražském knižním veletrhu Svět knihy představí Petra Dvořáková svoji novinku Já jsem hlad, kterou na začátku května vydá Host. Jde o vrstevnaté vyprávění, jehož rámec tvoří zachycení zápasu s mentální anorexií, hledání životních cest a návrat k ženské duši. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha.
Co tě přimělo psát knihu o mentální anorexii? Oproti tvé první knize je toto téma přece jen dost odlišné...
Ono je to odlišné jen zdánlivě. Proměněné sny jsou životní příběhy deseti lidí a moje nová kniha je také především příběhem. Nechtěla jsem jej zúžit na popis problémů s jídlem. Na pozadí vyprávění se dotýkám řady dalších otázek, jako jsou partnerské vztahy, vyrovnávání se s těžkými životními situacemi, hledání sebe sama, vztah matky a dcery...
Na tvé knize překvapí, že nenaplňuje laické povědomí o anorexii jako nemoci, která postihuje nezralé pubertální dívky toužící stát se modelkami...
Jistě, to je první velký omyl veřejnosti, ale i mnoha odborníků. Neznám procento žen, které onemocní například po pětadvacátém roce života, ale jisté je, že věkové spektrum nemocných se rozšiřuje směrem dolů i nahoru. Ale také je pravda, že některé předpoklady k anorexii se vytvářejí právě v období puberty a v té době také nemoc propuká nejčastěji.
Důležitým motivem tvého příběhu je snaha o uchopení „pravého ženství". Jak tomu rozumět? Je to jen část tvé osobní cesty, či něco, co lze zobecnit?
Myslím - a to je také důvodem, proč jsem se text rozhodla vydat -, že je možno zobecňovat. Sama anorexie pramení z nemocného ženství nebo - výstižněji řečeno - z problému nepřijetí nebo nevyrovnání se s ženskou rolí a sexualitou. A příčiny jsou různé, často se táhnou po několik generací a předávají se z matek na dcery. Mnohé ženy pak po celý život zůstávají v jakémsi životním meziprostoru, nikdy se nevyrovnají samy se sebou, natož s životními problémy a neúspěchy. Vzniká pak řada patologických postojů a chování, vytvářejí se extrémní feministické názory, které ale nejsou řešením problémů, s kterými se současné ženy potýkají.
Některé státy se chystají legislativně prosadit, aby „nabádání k extrémní hubenosti" bylo právně postižitelné. Je toto potřebná cesta?
Samozřejmě je to cesta - minimálně k tomu, že se nebude lidem stavět před oči nenaplnitelný model, který v důsledku většina žen, ale i mužů, vnímá jako frustrující. Považuji za naprosté barbarství, že stále ještě existují módní přehlídky, kde je řada modelek na první pohled anorektických. A módní návrháři, kteří nechtějí pochopit závažnost problému? Možná by pomohlo, kdyby jednou viděli svoji dceru zuboženou hladem. Třeba by jim došlo, že u této diagnózy se hraje „na život a na smrt".
Dalším problémem, které by měla řešit i legislativa u nás, jsou pro-ana blogy, tedy webové stránky, které většinou provozují takto nemocné dívky a vzájemně se v hladovění podporují. Rozhodně nemocné ještě více poškozují a popravdě řečeno mě udivuje, že se u nás o této problematice takřka nemluví.
Za prvotinu Proměněné sny jsi získala významnou literární cenu; vydala jsi už druhou knihu - považuješ se za spisovatelku?
Jedna autorka o sobě v jakémsi rozhovoru prohlásila, že slova ve svých textech skládá pinzetou; myslím, že o mně by se dalo někdy říci, že slova házím vidlemi. Když píšu, jdu až příliš bezhlavě za myšlenkou a zapomínám na formu, jejíž doladění je pak pro mě dost obtížné. Tedy si říkám, že abych mohla samu sebe považovat za spisovatelku, měla bych začít používat poněkud jemnější nástroje, než jsou vidle. Ačkoliv pinzeta to zrovna být nemusí.
-kub-