Ukázky z připravované knihy Milénium, Stieg a já v překladu Marka Sečkaře.

Kdyby však mělo existovat byť jen jediné pojítko mezi Stiegem Larssonem a Mikaelem Blomkvistem, bylo by to bezpochyby právě ono neuvěřitelné množství šálků kávy, které do sebe oba každý den nalili. Závislost na kávě jsme měli se Stiegem společnou. Pěstovali ji v nás už od dětství. Již v pěti letech, ve věku, kdy obvykle pijeme jen mléko, dávala babička Stiegovi kávu zcela nepokrytě. Moje babička si počínala opatrněji, protože tu stále byla moje matka.

Káva byla pro nás zázračným lékem na všechny možné nesnáze, malé i větší. Byla synonymem intimity, společenství, pohostinnosti, doprovázela nás v okamžicích štěstí i při dlouhých, velmi dlouhých hovorech, které jsme vedli mezi sebou nebo s přáteli. Za těch dvaatřicet let společného života jsme asi docela výrazně zvýšili obrat kávového průmyslu. Experimentovali jsme se všemi možnými způsoby přípravy, ale nakonec jsme se vždy vraceli k pravé turecké kávě. Džezva u nás byla neustále na plotně.

Dnes už si kávu nedělám. Připadne mi hloupé plnit konvičku jen z poloviny. Ta prázdná polovina by mi navíc připomínala, že Stieg už se na mě nikdy nebude dívat zpoza svého šálku očima zářícíma zvědavostí, jako malý chlapec, který si právě rozbaluje dárek. Už ho neuslyším, jak říká: „Tak povídej. Co jsi dnes dělala? Co nového jsi objevila?“

Lisbeth Salanderová v Miléniu jednou ukončí konverzaci s Mikaelem Blomkvistem slovy: "Budu o tom přemýšlet." Když jsem tu větu četla poprvé, musela jsem se smát. Kdykoli jsme se  Stiegem o něčem důležitém hádali a dostali se do slepé uličky, protože jsem odmítala přijmout jeho stanovisko, zakončila jsem diskusi pokaždé právě touto větou. Znamenalo to, že přejdeme k jinému tématu, aby konverzace nabrala neutrální a příjemnější směr. Když zazněl tento signál, jeden z nás se pokaždé zvedl, udělal kávu a opět z nás byli přátelé.

Dnes už kávu sama doma nepiju.

Přešla jsem na čaj.

 

Tuto knihu bych nejraději nebyla nikdy napsala. Vypráví o Stiegovi, o našem společném životě, ale také o mém životě bez něho.

9. listopadu 2004 mi ho vzal infarkt. Byl to prokletý den. Ale již v minulosti se tento den stal tragickým pro mnohé další. Mám na mysli 9. listopad 1938, Křišťálovou noc, kdy se nacisté vrhli na své židovské spoluobčany a učinili tak další krok na cestě ke konečnému řešení. Stieg památku Křišťálové noci ctil a každý rok se toho dne účastnil různých konferencí. 9. listopadu 2004 měl mít přednášku v sídle ABF (Arbeternas Bildningsförbund), Dělnického vzdělávacího spolku.

V okamžiku jeho smrti jsem s ním nebyla. Jako architektka jsem byla pracovně v kraji Dalarna. Změnilo by se něco, kdybych mu v tu chvíli stála po boku? To se samozřejmě nikdy nedovím, ale ráda tomu věřím; skutečnost, že jsme spolu, přímo zázračně proměňovala každý okamžik našeho života.

 

"Stieg Milénium", autor úspěšných detektivek, se narodil v červenci 2005, když vyšel první díl jeho trilogie. Potom se objevilo filmové a televizní zpracování.

Milénium je přitom jen jedna epizoda na Stiegově životní dráze a především to není jeho životní dílo.

Stieg miléniového průmyslu mě nezajímá.

Blízký je mi můj společník v životě a můj spojenec ve všech věcech. Ten, kterého jsem hluboce milovala a s nímž jsem dvaatřicet let společně putovala. Člověk něžný, plný nadšení, vtipný, angažovaný, velkorysý... Žurnalista, feminista, aktivista, moje životní láska.

Když jsem ho ztratila, ztratila jsem část sebe sama

Tento Stieg se narodil 15. srpna 1954...

 

Cesta do Afriky

 

V únoru 1977, když mu bylo dvaadvacet let, se Stiegovi splnil jeden z jeho snů: odjet do Afriky.Aby tu cestu zaplatil, půl roku velmi tvrdě pracoval na pile v Hörneforsu. Za jakým účelem se do těch krajů vydal? Nikdy mi to podrobně nevysvětlil, a v tom si počínal správně. Věděla jsem jen tolik, že jej vyslala Čtvrtá  internacionála, komunistické organizace, kterou roku 1938 založil ve Francii Trockij poté, co ho Stalin spolu s dalšími opozičníky vyloučil z Kominterny. Stiegovým úkolem bylo kontaktovat jisté skupiny zapojené do občanské války, která tehdy zuřila v Etiopii. Jednalo se zřejmě o to předat jim peníze nebo nějaké dokumenty. Bylo to riskantní. Stieg mi později vyprávěl, že se čirou náhodou dostal do situace, kdy partyzánům vysvětloval, jak zacházet s minometem, protože se to sám naučil na vojně. Ty zbraně byly dodány ze Sovětského svazu a ukryty v eritrejských kopcích. Měla jimi být vyzbrojena jedna ženská četa. Stieg měl také v úmyslu psát o Africe články: ten kontinent ho vždycky vzrušoval a události tam nabíraly rychlý spád. Od jeho odjezdu v únoru až do návratu v červenci však žádné noviny jeho náměty nepřijaly. Asi ho považovali za příliš mladého a nezkušeného. Přesto, během války mezi Etiopií a Eritreou nebyl na místě žádný švédský žurnalista. Bylo to příliš nebezpečné.

Když odjel z Umeå, musel se nejdřív stavit ve Stockholmu pro víza. Před odjezdem jsem se tam za ním ještě vydala, abychom se rozloučili. Šel mi naproti na nádraží a byl bez sebe radostí.

V následujících měsících jsem od něj dostávala dopisy ve velmi nepravidelných intervalech a z nejrůznějších míst. Vyjadřoval se v nich nesmírně opatrně, stejně jako ve svém cestovním deníku. Nic z toho, co mi později vyprávěl, tam není zaznamenané; neustále se bál, že ho zatknou. Měl strach, aby důležité informace nepadly do nesprávných rukou a nezpůsobily vážné problémy jemu i lidem, s nimiž se setkával. Na cestě dostal malárii a velmi vážně onemocněl. V jednu chvíli z ničeho nic oslepl. Všechno kolem něj zbělelo a cestu do hotelu našel jen tak, že tápal po zdech domů. Jakmile se dostal do svého pokoje, upadl do bezvědomí. Když ho našli, bezodkladně ho převezli do nemocnice. O něco později mi napsal. Dopis přišel jednoho letního dne a strašně mnou otřásl.

Bylo hrozné číst, jak mu selhaly ledviny nebo jak se probudil s hlavou na polštáři plném skvrn od krve předchozího pacienta a hned zase upadl do bezvědomí. Spolu s tím jsem se dověděla, že skoro zemřel, že si uvědomil, jak mnoho pro něj znamenám, jak moc mě miluje a že po návratu chce žít definitivně se mnou. Věděla jsem, že náš příběh je silný, ale Stieg nikdy předtím nemluvil tak vážně a nevyjadřoval se tak slavnostními slovy. Když jsem četla jeho dopis, celou dobu jsem brečela: strachem, úlevou a štěstím.

Přežil, a mohli jsme se pustit do budování společného života.

 

Milénium

 

Nebylo to tak, že by se Stieg jednoho dne posadil před počítač a prohlásil: "Napíšu detektivku!" Vlastně by se dalo říct, že nikdy pořádně nezačal, protože první svazek nikdy neplánoval, a zrovna tak ani další dva svazky, o těch sedmi, které měly následovat, ani nemluvě.

Psal si jednotlivé pasáže, které s jinými často neměly žádnou spojitost. Potom je "sešíval" dohromady podle toho, jak se mu chtělo a jak to vyžadoval příběh.

V roce 2002 jsme trávili týden dovolené na jednom ostrově. Viděla jsem, že se trochu nudí. Pracovala jsem na své knize o švédském architektovi Peru Olofu Hallmanovi, zatímco on pořád jen přecházel sem a tam.

"Ty nemáš, co bys psal?" zeptala jsem se ho.

"Ne, ale zrovna jsem přemýšlel o tom textu, který jsem napsal v roce 1997, o tom starém pánovi, který každý rok na Vánoce dostává květinu. Vzpomínáš si?"

"Jak by ne!"

"Říkal jsem si, že by mě docela zajímalo, jak to s ním dopadne."

Stieg se do toho okamžitě pustil a zbytek týdne jsme strávili prací pod širým nebem, každý u svého počítače, před očima moře a pod nohama trávu. Byli jsme šťastní.

Moje kniha a Milénium tedy získaly tvar ve stejném okamžiku.

Navzdory dojmu, jakým Milénium působí na čtenáře, nebyl Stieg žádný počítačový génius a po pravdě řečeno, hodně dlouho zůstával u psacího stroje. Na počítač jsme přešli začátkem devadesátých let, když jsem získala práci v jednom podniku, který byl jimi vybaven. Dokonce i v Expu museli povolat specialisty, když chtěli počítače ochránit před hackery. Nikdo v těch věcech nebyl kovaný, aby si to mohl vzít na starost. Stieg nebyl ani blázen do matematiky, navzdory všemu povídání o Fermatově větě, kterou Lisbeth objeví v Dívce, která si hrála s ohněm. Stieg o ní vypráví na několika stranách a Lisbeth se k ní několikrát vrátí, až o ni nakonec ve třetím dílu ztratí zájem. Ve skutečnosti byl Stieg v matematice velmi slabý a u maturity z ní málem propadl. Právě znalosti tohoto druhu jsme ale milovali; pěstovali jsme jakousi heteroklitickou kulturu, která možná v životě neměla žádný praktický význam, ale naplňovala nás nadšením. Stačilo přečíst si jedinou větu zmiňující se o nějakém neznámém tématu, už jen to v nás vyvolalo touhu plně se do něj ponořit. Stieg byl jako houba, nasával do sebe všechno, ani poznámky si nikdy nedělal. Například když mu šlo o oblečení postav, které popisuje vždy velmi podrobně, nikdy nenahlédl do žádného oděvního katalogu a nezastavil se před žádným výkladem. Pozoroval ulici, to bylo všechno. Miloval to. Stieg měl velmi osobitý styl oblékání. Nosil tweedová saka, elegantní, ale levná. Na rozdíl od lidí z jeho prostředí, kteří se většinou oblékali sportovně a svůj styl v závislosti na příležitostech příliš neměnili, on se přizpůsoboval událostem a lidem, s nimiž se setkával. Měl šmrnc, aniž by se choval jako dandy nebo jako snob.

Za dva roky napsal dva tisíce stránek. Ať to bylo pro Searchlight, TT, Expo nebo Milénium, vždy postupoval se stejným zápalem. První rok se tomu věnoval vždycky po večerech a o víkendech. Chodil spát pozdě, ale ne později než obvykle. Ten život byl pro mě někdy těžký, ale zachraňovalo nás, že jsme se hodně smáli. Pracoval, potom si vyšel na balkon vykouřit si cigaretu, a zase se vracel k psaní a zcela se na ně soustředil. Poslední rok psal také přes den a v redakci Expa, kde se věnoval spíš knize než obvyklé redakční práci. Toho roku tolik pracoval, že spal sotva pět nebo šest hodin. Došlo mi to, když jsem pročítala nejnovější texty Milénia a viděla jsem, že je psal někdy ve tři nebo ve čtyři ráno. Řekla bych, že se pro něj Milénium stalo jakýmsi útěkem.

Stieg byl umělec a nestál vždy nohama na zemi. Doma měl na zajištění každodenního života mě, ale v Expu jeho věcem vládl chaos. Byl to dobrý šéfredaktor časopisu, ale špatný ředitel nadace. A nejenže mu nikdo nepomáhal a nevedl ho k pořádku, ale navíc chyběly peníze. Nebyl schopen sledovat, jak probíhá plnění úkolů. Všechno řešil ve spěchu a pod tlakem, a tak býval často na pokraji zhroucení. Po jeho smrti jsem našla dopis adresovaný nějakým sponzorům, v němž je žádal ještě jednou o finanční pomoc. Byl datován 7. listopadu, ale nikdy nebyl odeslán. Stieg zemřel 9. listopadu. Veškeré zadostiučinění, všechny ty pochvaly, které se na Expo snášely za jeho nesmírně důležitou práci, nebyly v konečném důsledku nic než slova. Na začátku měsíce musel Stieg vždy tvrdě bojovat o peníze, aby ten měsíc mohli nějak doklepat do konce. Co bylo horší, začal ztrácet naději. Odešel z TT, odstupné se rozkutálelo a naděje, které vkládal v Expo, se hroutily. Všechno, čemu věřil, se rozplývalo jako dým. A tak psal a psal. Bylo to něco jako terapie. Vyprávěl o Švédsku, jaké bylo a jak je vnímal, o skandálech, diskriminaci žen, o přátelích, které měl rád a které chtěl uctít, o Grenadě, která nám tolik ležela na srdci... Využíval každého drobného detailu a měl doslova sloní paměť, protože všechno ukládal v hlavě... a v počítači.

Kdyby nebyl Stieg takový bojovník a angažovaný člověk, Milénium by nikdy nevzniklo. To on byl jeho srdcem, mozkem i tělem.