V pátek 23. dubna náhle zemřel ve věku 49 let spisovatel a překladatel Jan Balabán . Poslední rozloučení se uskutečnilo v Ostravě v pátek 30. dubna.
Nevím, jak správně mluvit o smrti. Člověk většinou zpokorní, stane-li jí tváří v tvář. A možná přes všechen smutek ucítí trochu svíravou útěchu, že ne vše má ještě ve své moci. Chvíli tomu šeptání naslouchá. Dokud smrt zase nespoutá do rovnice příčin a následků. A dvakrát nepodtrhne jako součet cizího příběhu, který už je ale jenom smutný.
Odchod Honzy Balabána pro mne nemá svůj čas, příčinu ani smysl. Není proměnnou v rovnici ani cizím příběhem. Nevím, jak o něm psát ani co si o něm myslet.
Když jsme připravovali knihu Možná že odcházíme, často mluvil o tom, jak se mu vrací jedna Bradburyho povídka: „Muži odešli na lov a ženy na pole a ve vesnici původních amerických obyvatel zůstal jen starý muž a malý chlapec, který se o něj staral. Vyšli spolu do prérie a starý muž najednou cítí, že všechno je nějak jinak, nějak špatně, jak to být nemá. Tažní ptáci letí opačným směrem, místo léta jako by přicházel podzim. Starý muž je neklidný a na chlapcovu otázku, proč je neklidný, odpoví: ‚Nevím, možná že odcházíme.‘ Tak spolu dojdou až k útesům na břehu moře a na širém moři uvidí ohromné neznámé koráby, které se zlověstně blíží k jejich pevnině."
Vždycky když si to čtu, mrazí mě v zádech. A taky se mi zdá, že v tom Honzu nějak poznávám. V tom starém indiánovi, který nejasně tuší, že se právě ocitl na hranici dvou světů, ale také v tom vypravěči nebo čtenáři, kteří tohle už vědí jistě a kteří také vědí, že své postavě nemohou pomoci. V tomhle mezisvětí Honzu poznávám. Myslím, že byl takovým hrdinou „na hraně", který cítí neurčitou závrať před něčím, co možná přichází, a současně byl i vypravěčem „na hranici", který ví, že starý svět odchází a nelze s tím vůbec nic dělat.
Pročítám si jeho povídky a vidím doktora Satinského, který se rozhodl žít jinak, Daniela Nedostála, cítícího takovou únavu, kterou už žádný spánek nezažene, Ludvíka, Emila nebo Uršulu, kteří se najednou ocitají v okamžiku, kdy o sobě přemýšlejí jako o někom jiném. A myslím na Honzu, který mi nakonec vždycky přišel, jako by byl také někdo jiný - jednou nohou vykročený kamsi jinam a sem k nám se jenom otáčel. Na hraně a na hranici. Charismatický vypravěč i rozjitřený hrdina. Ten první se na mne dívá odjinud, přes rameno, a já si občas připadám trochu hloupě, jako postava, která se nějak ztrácí ve svém příběhu. Ten druhý balancuje na nejtenčím ostří a já vím, že nemohu a neumím nastavit svoje rameno, abych ho podepřel.
Ale je to i jinak. V tom napětí mezi vypravěčem a postavou spolu zápasí povídka s románem. Sám říkal, jak se mu romány rozpadají do povídkových kapitol a povídky magneticky shlukují do větších trsů. Povídka, kterou drží postava, a román, jemuž vládne vypravěč. Napětí mezi konkrétním lidským osudem a jeho obecným smyslem, v němž se spojuje s ostatními.
Ale pak mě napadá, že byly také chvíle, kdy se vypravěč i postava spojili a kdy nakonec i do toho Honzova „jinde" šlo nahlížet jaksi přímo. To když četl svoje povídky. A i když jsem ho slyšel číst Prázdniny snad dvacetkrát a znal jsem je skoro nazpaměť, nestalo se jedinkrát, že by se mi hned první věta nezadrhla kolem krku jako přesně hozené indiánské laso.
Poslouchám ho teď znovu na cédéčku, a i když si připadám, že bych neměl, že se to nějak nepatří, nedokážu to vypnout. Nevím, zda smrt něco spojí, zda může zařídit, aby byl Honza celý v tom svém „jindy" a „jinde". Asi bych si to přál. Vím ale jistě, že bez jeho pohledu přes rameno bude naše „tady" a „teď" pusté.
(Miroslav Balaštík)